Když jsem kdysi létal v americe, pozval jsem takhle jednou souseda, ať se se mnou sveze do 200 mílí vzdáleného města, kde znám jednu báječnou restauraci, kde podávají výborné steaky na dřevěném uhlí a ještě lepší martini.
Cestou na letiště byl můj soused trošku nervózní kvůli počasí, ale pomyšlení na steaky a martini ho přesvědčilo.
Když jsme přijeli na letiště, tak už přestalo mrholit, přesně tak jak jsem slyšel při výuce meteorologie. Jenom občas padla nějaká ta vločka. Vzal jsem si počasí a byl jsem ujištěn, že je to na pořádný IFR. Měl jsem z toho radost. Potom jsem prohodil pár slov s mechanikem a zjistil jsem, že Piper Cub, se kterým jsem do teď létal, je v prohlídce. Myslím, že si dovedete představit moje zklamání. Potom mi ten milý a inteligentní chlapec navrhl, abych si vzal jiné letadlo – vypadalo velice pěkně a jednoduše na lítání. Myslím, že mu říkal Aztec C a že ho taky vyrábí Piper. Nemělo sice ostruhu, ale neříkal jsem nic, protože jsem spěchal. A navíc mělo ještě jeden motor navíc, pro každý případ.
Nastoupili jsme dovnitř a začal jsem hledat magneta. Nechci nikoho uvést do problémů, ale nemyslíte, že bylo užitečné dát do každého letadla nějakou knížečku, jak se to startuje ? Ale jinak to bylo úžasné. Nikdy jsem neviděl tolik vypínačů, tlačítek, páček a hejblátek. Zapomněl jsem se zmínit, měl jsem podaný letový plán. Tito lidé byli velice laskaví. Když jsem jim řekl, že poletím s Aztecem, tak řekli, že nejlepší bude letět celou cestu přímo po V-435, asi místní dálnici (pozn.překl.: letová cesta). A potom mi říkali ještě spoustu dalších věcí, ale to víte, kdo si to má pamatovat…
Start se mi povedl jako málokdy a okruh jsem opustil přesně tak, jak je napsáno v metodice výcviku. Chlapík z věže mně říkal, že mám zavolat nějaký Radar, ale to mi připadalo hloupé, protože jsem věděl kam letím. Muselo se tam stát něco divného (nějaká nouze nebo co), protože všichni piloti dopraváků na mě křičeli najednou a tak jsem raději vypnul rádio. Myslím, že jako profesionálové by měli mít lepší výcvik. Prostoupal jsem několik plochých mraků typu cumulus (asi ve 100 metrech nad zemí). Věděl jsem, že V-435 je přímo pode mnou, a tak jsem vlétl i do těch dalších mraků. Navíc docela hustě sněžilo a tak bylo plýtváním času sledovat zemi. Později jsem musel uznat, že to byla závažná chyba. Můj soused chtěl nepochybně sledovat krajinu pod námi, zvlášť ty hory, co jsou všude okolo a my, piloti, by jsme to měli umožnit.
Byl to celkem klidný let, nebýt toho ledu, který se sem tam někde tvořil. Trošku to ale vadilo na čelním skle, nebylo toho moc vidět. Musím říct, že jsem řízení zvládal docela dobře, zvláště, když si uvědomíte, že mám nalétáno pouze 6 hodin. Jednou se stalo, že mi z kapsy u košile vypadla kalkulačka a tužka, ale jak jsem slyšel, občas se to stane. Nebudete tomu asi věřit, ale jednou jsem zahlédl stopky, jak visí kolmo vzhůru na řetízku. Bylo to docela zajímavé a chtěl jsem na to upozornit souseda, ale jeho skelný pohled mířil někam do nepřítomna. Myslím, že to byl strach z výšek, který mají všichni nepiloti. A mimochodem, výškoměr je asi pokažený, protože se pořád točil na jednu stranu a potom hned na druhou.
Po určité době jsem se rozhodl klesat, protože jak jsem si na počitadle vypočetl, měli jsme být přesně nad letištěm. Jsem totiž velice dobrý v obsluze počitadla, ale tehdy se na tom počitadle muselo něco pokazit, protože když jsem začal hledat letiště před sebou, tak všude okolo byly akorát kopce. Ti meteorkáři mi museli dát špatný vítr. A navíc základna oblačnosti byla ve 30 metrech. No, na tomto světě se prostě nedá věřit nikomu, než sobě, že jo? Dokonce tam okolo byly nějaké bouřky a sem tam nějaký ten blesk. Chtěl jsem to ukázat sousedovi, ale spal. Naštěstí jsem ho nevzbudil, protože za chvilku jsme vlétli do mlhy a nebylo toho moc vidět. A navíc najednou motor utichl. Nezpanikařil jsem a protože jsem už měl přečtenou tu knížečku, kterou jsem nakonec našel, hbitě jsem nastartoval ten druhý motor a letěl dál. To je báječná věc, ty dva motory. Když jeden zhasne, tak nastartuje druhý a letíte dál. Možná by všechna letadla mohla mít dva motory. Nechcete se na to podívat ?
Jako velitel letadla jsem svou funkci bral zodpovědně. Musel jsem klesat ještě níž a dávat pořádně pozor na počasí. Bylo dost temno pod těmi mraky a bylo jenom dobře, že se občas zablesklo, jinak by se navigovalo dost těžko. Navíc se cedule na cestě pode mnou dost těžko četly přes ten led na čelním skle. Pár aut vyjelo z cesty, jak jsem nad nimi přeletěl. Vidíte, já vždycky říkám, že je bezpečnější lítat, než jezdit po cestě.
Konečně jsem uviděl letiště, které jsem perfektně znal, a ačkoliv už bylo pozdě na steaky, rozhodl jsem se tam přistát. Byla to vojenská základna a podle té spousty barevných světýlek, které na mě mířili z věže jsem věděl, že jsme vítáni. Někdo mi kdysi říkal, že mohu na tyto lidi mluvit na mezinárodní nouzové frekvenci (nebo jak se to jmenuje), ale nepřál bych vám slyšet, jakou jsem dostal odpověď. Asi čekali na někoho, kdo má přiletět, protože pořád mluvili o nějakém kreténovi v mlze. Chtěl jsem jim pomoc a tak jsem přistál na odbavovací plochu, abych nepřekážel na dráze. Po přistání k nám běžela spousta lidí a mávali nám. Bylo zřejmé, že nikdy předtím neviděli takové letadlo jako byl můj Aztec C. Jednomu z nich jsem se pokoušel vysvětlit, že by ten chlápek na věži nemusel být tak sprostý na toho chudáka ve vzduchu, ale jeho tvář byla úplně rudá. Řekl bych, že dost pije.
To je vše. Domů jsem jel autobusem, protože počasí se skutečně zhoršilo. Můj soused zůstal zatím v místní nemocnici.
Sušumašumárum
Pokračování příště
howgh!!